MŮJ PŘÍBĚH

Děkuji mým partnerským vztahům, že jsem i skrze ně mohla poznat samu sebe a pochopit podstatu mého života.
Že nemám potřebu označovat viníka toho či onoho, protože už vím,
proč se všechny ty těžké zkoušky děly, a co mi chtěly ukázat.
Pryč jsou ty roky, kdy jsem se doslova hroutila v bezmoci nad bezvýchodnou situací, že „Nemůžu žít s ním ani bez něj“.
A že jsem s tím pocitem žila 13 let

Trvalo mi roky než jsem se dostala do vnitřní pohody bez ohledu na skutečnost. Když se otočím zpět, do roku 1995, tak se vidím jako ta zbídačená pobledlá naivní dívka s kruhy pod očima, dívajíc se na svou kamarádku, která, když jsem zazvonila na zvonek u jejího bytu, otevřela dveře a místo pozdravu pronesla:

„Co Ti zase provedl? Co Ti zase udělal?!?“

Pamatuji si ta neskutečná muka, která mě dovedla až tam, kde jsem si nikdy nepomyslela, že bych se, zrovna já, mohla ocitnout. Podělím se s vámi o jeden, pro mě tehdy velmi silný, střípek z mého bohatého „partnerského života“. V té době jsem již byla na konci svých sil a tak stačilo málo.

Ztracená v sobě a nebo vedle sebe?

On se mnou nechtěl chodit do společnosti, a i ten večer šel opět s kamarádem a nechal mě doma.
Ó Bože, jak já ho milovala! Stačilo mi Ho vidět na dálku a celým tělem mi střílely blesky sem a tam a tam a sem… jen se rozstřelit do tisíce maličkých kousíčků a nebýt. Marně mi mohli všichni říkat – „Neboj, pro jedno kvítí slunce nesvítí“. Pro mě to neplatilo, viděla jsem jenom Jeho. Nikdo jiný neexistoval, i když bych si to opravdu velmi přála, ale tenkrát to ještě nebylo v mé moci změnit.

Tu noc jsem se ale vzbudila a šla Ho hledat. Našla, na diskotéce. V náruči ale držel jinou. Nikdo si neumí představit to peklo, co jsem v jedné vteřině prožila. Nikdo! V ten moment by se ve mně krve nedořezal! Já byla tak naivní, že jsem si tuto situaci nikdy ani nepředstavila. Do té doby mě opravdu nikdy nenapadla.
To bude i hlavní důvod toho, proč to na mě mělo tak fatální dopad. Byl okamžik zhroucení mého naivního světa.

Přišla jsem o iluze

 Když jsem se v nešťastném breku, kvílení, velké slabosti a v naprosté beznaději doklopýtala v jeho doprovodu domů, vzala jsem si Jeho tři cigarety a šla jsem si, jako zapřísáhlá nekuřačka, sednout na záchodovou mísu a vykouřila je v domnění, že se mi uvolní tlak v hlavě, který se začal kumulovat. Ten stav, ve kterém jsem se nacházela, je těžko popsatelný.

Měla jsem takový tlak a hukot v hlavě, že jsem myslela, že se mi rozskočí. A stále se stupňoval a já už jsem nevěděla, do jakých dalších rozměrů mi může rozpínat lebku. Nesnesitelná bolest.

Postupně se mi začínala jakoby měnit realita, a já jsem díky té zvláštní, nikdy dříve ani později, pocítěné síle tlaku v hlavě, pomalu přestávala řešit tu situaci jako takovou. Začala jsem se plně zabývat tím, jak se zbavím toho něčeho velkého, co mě přesahuje a roste v mé hlavě!

„Co mám dělat?“

běželo mi hlavou. Hledala jsem odpověď na mou otázku a jedna na sebe nenechala dlouho čekat:


„Zbavíš se toho jedině tak, že svojí hlavu o něco otlučeš“.


Zkouším třískat hlavou o zeď, ale nepomáhá to. Druhý nápad se už ale dral do popředí.


„Vždyť je na lednici to červené víno, to Ti od tlaku jistě pomůže“.


Ha, nové řešení! Jdu pro víno! Sedla jsem si opět na záchodovou mísu, tentokrát už vybavena lahví červeného vína. Je možné, že měla dva litry? Já nevím, už jsem léta abstinent, ale pamatuji si, že byla zelená a opravdu velká. A já ji vypila celou, do dna. Zajímavé ale bylo, že jsem se ten den neopila. Něco bylo jinak.

A neskutečně velký tlak v hlavě pokračoval. Ó Bože! Je tohle vůbec k přežití? To se nedá vydržet, takhle vypadá peklo! Co mám dělat? Ptala jsem se znovu, bolestí už skoro smyslů zbavená. Zajímavé je, že s každou otázkou přicházela odpověď. A je tu zas! Myšlenka našeptává:


„V kuchyni je přeci otevřené okno, když skočíš, tlak přestane“.


A jo! To je pravda. Než jsem šla na diskotéku, tak jsem Ho ještě vyhlížela z okna a pak jsem okno nechala otevřené. Řešení bylo vymyšleno! Jak snadné! Jak osvobozující myšlenka, která slibovala klid!
Ano, věřím, že když skočím, přestane to peklo! Vítězně jsem se rozeběhla z toalety a šla „za štěstím“.


Naštěstí ON okno zavřel než odešel spát a než jsem ho stačila otevřít (byla to ještě taková ta stará dřevěná okna, špaletová se myslím jmenují, dvě za sebou)

BLIK - mlha z mozku odešla a přecvaklo to!

Celá zkoprnělá jsem zírala na to, co jsem se právě chystala udělat. Tohle byl pro mě silný moment! Pochopila jsem, že už jsem tak zoufalá z té mé velké lásky, která ani po tak dlouhé době k němu neslábla, že jsem schopna se zabít, aniž bych si toho byla vědoma! V ten okamžik, kdy jsem chtěla skočit, totiž logika vůbec nefungovala, byla vyřazena z provozu!
Tehdy jsem se už sesypala vyčerpáním…. , ale můj příběh pokračoval dál.

Ano, tohle rozhodně nebyl jediný zoufalý okamžik toho šíleného vztahu, ze kterého jsem se nebyla schopna plně psychicky vymanit 13 dlouhých let. Nicméně, naštěstí byl jediný, kdy jsem se chtěla kvůli druhému zabít.